Rano jsme se nejdřív sbalili a u bohate snídaně v ceně jsme si už uzivali výhled na dolní meteorske skály. Rozhodli jsme se pojmout prohlídku pesmo, nechtěli jsme poskakovat autem od kláštera ke klasteru. U níže položeného kl. Rousseanu jsme byli za necelou půlhodinku a stihli prohlídku před největšími autobusovymi davy. Odtud už jsme nemuseli po silnici, vede odtud pesi stezka na vyhlídku, odkud je pěkně vidět většina klášterů. Tím jsme se vlastně dostali do nejvyšších mist a cesta po silnici ke kl. Varlaam již byla víceméně po vrstevnici a trvala par minut. Počasí jasné, vyhlídky nadherne. Ja osobně zastávám názor, že meteorske "letajici" kláštery jsou hezčí zvenku než vevnitř a tak na prohlídku Varlaam šly jen holky a my se s Lukášem kochali vyhlídkou vylepšenou pikslou piva.
Zpáteční cestu jsme nechtěli po silnici, ale vyhlidli jsme si stezicku mezi skalami pod Varlaamem. Misty byla docela pichlava, misty jsme i bloudili a trochu lezli po skalách. Ale nakonec jsme se vynořil na silnici hluboko pod Rousseanu nedaleko vesnice.
Autem 3 km do města Kalambaka v údolí, kafe a spousta vody před cestou, čekalo nás 450 km k trajektu na Thassos. Zpet do Solune jsem jel po tranzitní dálnici A2, k niz jsem musel dorazit přes 60 km serpentin přes kopce s častými výhledy na mohutne pohoří Pindos. Dálnice byla dost prázdna a tak jsme s jednou pauzou na doplnění energii auta i posádky dorazili po 4 hodinách do přístavu Keramoti, odkud jede nejkratší a nejčastější trajekt na Thassos. Ta naše loď vyplouvala v osm a po půl hodině jsme byli ve stejnojmenném hlavním městě. Na trajektu jsme se bavili pozorováním západu slunce, takže už se mezitím setmělo. Budee tedy hledat ubytování potmě a v High season, super!
No, zpočátku to opravdu nevypadalo moc dobře. V prvním letovisku nám nabídli poslední dva pokoje v přízemí, nic moc. A tvrdili, že v miste nic jiného neseženeme. A měli pravdu, jeli jsme dál. Obři letovisko Limenaria jsme zamítli rovnou, ani jsme nezastavili. Na kraji městečka Potos jsme odstavili auto k pesimu průzkumu a při parkování si Anička všimla cedule free rooms. Zamirili jsme do zahrady domu, ... a měli jsme štěstí. paní spravcova, že které se vyklubala Bulharka, nám nabídla dvoupokojak s kuchyňkou za slušnou cenu a bylo to. V deset večer jsme vyresili bydlení na příštích šest dni. A poslední příhodou dnešního pestrého dne byl číšník v hospodě, který mluvil český. Prý má kámoše v Praze, někde poblíž Vaclavaku.
Nevím co je, ale od melnicke zranice stále nemám chuť na maso, skončil jsem na rukolovem salatu a krevetach.
Tenhle blog jsem nějak zaspal... No, aspoň že jsem se probudil včas na Řecko. ;)
OdpovědětVymazat