Stará láska nerezaví. Moje první (a první velká) cesta na hory vedla na Pirin v roce 1982. Výběr byl v podstatě náhodný, v době neinternetové bylo informací pomálu. Od te doby jsem na Vichren, nejvyšší vrchol Pirinu vystoupil ještě 2x, naposledy v roce 2000 v rámci prvozajezdu, kdy jsem si konečně kompletne spojil přechod i s Rilou. Když jsme loni s Radkou vystoupili v nádherném počasí na Triglav, dětičkam se fotky moc líbily. A tak jsem nezaváhal a nabídl něco podobného na letošní rodinnou dovolenou. Kombinace úžasného bílého Pirinu a řeckého moře přece nemá chybu.
S plánováním to bylo horší, robatka jsou čim dál víc někde v luftě a v rámci úspory času jsme se scházeli ve Vídni. Lukáš busem z olštynskeho go kongresu, kde strávil dva týdny, přejel do Varšavy a přiletěl. My na videnske letiště dorazili žlutým busem z Prahy.
Když pominu par nových McD, tak nemám pocit nějakých změn v bulharském hlavním městě. Na rozdíl od zbytku zeme mi nijak k srdci neprirostla a tak i tentokrát jsme zde pobyli jen dobu nezbytne nutnou. Cestou k hostelu nám taxikář ukázal hlavni pamětihodnosti a zajímavosti včetně 3 měsíce trvající protivladni demonstrace, Bulhaři mají výdrž...
Hostel zvenku vypadal neutulne, ale když jsme vystoupali do druhého patra, přivítal nás milý pan domácí a pokojíky taky byly fajn.
Zašli jsme ještě na opulentní večeři do nedaleké doporucene restaurace a dnešnímu cestovnímu dni byl konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat