(9) Meteora - Thassos

Rano jsme se nejdřív sbalili a u bohate snídaně v ceně jsme si už uzivali výhled na dolní meteorske skály. Rozhodli jsme se pojmout prohlídku pesmo, nechtěli jsme poskakovat autem od kláštera ke klasteru‎. U níže položeného kl. Rousseanu jsme byli za necelou půlhodinku a stihli prohlídku před největšími autobusovymi davy. Odtud už jsme nemuseli po silnici, vede odtud pesi stezka na vyhlídku, odkud je pěkně vidět většina klášterů. Tím jsme se vlastně dostali do nejvyšších mist a cesta po silnici ke kl. Varlaam již byla víceméně po vrstevnici a trvala par minut. Počasí jasné, vyhlídky nadherne. Ja osobně zastávám názor, že meteorske "letajici" kláštery jsou hezčí zvenku než vevnitř a tak na prohlídku Varlaam šly jen holky a my se s Lukášem kochali vyhlídkou vylepšenou pikslou piva.

Zpáteční cestu jsme nechtěli po silnici, ale vyhlidli jsme si stezicku mezi skalami pod Varlaamem. Misty byla docela pichlava, misty‎ jsme i bloudili a trochu lezli po skalách. Ale nakonec jsme se vynořil na silnici hluboko pod Rousseanu nedaleko vesnice. 

Autem 3 km do města Kalambaka v údolí, ‎kafe a spousta vody před cestou, čekalo nás 450 km k trajektu na Thassos. Zpet do Solune jsem jel po tranzitní dálnici A2, k niz jsem musel dorazit přes 60 km serpentin přes kopce s častými výhledy na mohutne pohoří Pindos. Dálnice byla dost prázdna a tak jsme s jednou pauzou na doplnění energii auta i posádky dorazili po 4 hodinách do přístavu Keramoti, odkud jede nejkratší a nejčastější trajekt na Thassos. Ta naše loď vyplouvala v osm a po půl hodině jsme byli ve stejnojmenném hlavním městě. Na trajektu jsme se bavili pozorováním západu slunce, takže už se mezitím setmělo. Budee tedy hledat ubytování potmě a v High season, super!

No, zpočátku to opravdu nevypadalo moc dobře. V prvním letovisku nám nabídli poslední dva pokoje v přízemí, nic moc. A tvrdili, že v miste nic jiného neseženeme. A ‎měli pravdu, jeli jsme dál. Obři letovisko Limenaria jsme zamítli rovnou, ani jsme nezastavili. Na kraji městečka Potos jsme odstavili auto k pesimu průzkumu a při parkování si Anička všimla cedule free rooms. Zamirili jsme do zahrady domu, ... a měli jsme štěstí. paní spravcova, že které se vyklubala Bulharka, nám nabídla dvoupokojak s kuchyňkou za slušnou cenu a bylo to. V deset večer jsme vyresili bydlení na příštích šest dni. A poslední příhodou dnešního pestrého dne byl číšník v hospodě, který mluvil český. Prý má kámoše v Praze, někde poblíž Vaclavaku.

Nevím co je, ale od melnicke zranice stále nemám chuť na maso‎, skončil jsem na rukolovem salatu a krevetach.

(8) Mělník - Siderokastro - Soluň - Meteora

Po snídani jsme si domluvili dopravu autem domácích na nádraží v Siderokastro. Samozřejmě nemají licenci na transfery a tak jsme byli instruovani, že se máme na hranici tvářit jako pratelé. Na miste jsme byli po drobném hledání za hodinku, o pul jedenacte. Jenže poslední jizdni řád zde visel z roku 2009. Z netu jsem sice věděl, že to má jet 11:32, ale na miste jsem vymekl a nechal nás dovést na autobusové nádraží, kde tvrdili bus 13:00.

‎‎Volné dvě hodiny jsme vyuzili k zevlingu, občerstvení a kratke prochzce centrem, což bylo jedno náměstí. U tlustého řeka jsme koupili lístky na 1300, a v tento čas tu bu opravdu byl. Do Solune to bylo něco přes 100 km. Náš bus jel prvních 30 km asi hodinu, protože musel vymest všechny vesnice před dálnici. Pak se přece jen rozjel a v Soluni jsme byli v 1500. 

Nemám rád Soluň. Kdykoli pořádám akci vedoucí přes toto město, Soluň je synonymum pro problém. I tentokrát. Bus nás nedovezl k vlakovému nádraží do centra, ale na centrální busove nádraží kus od něj. Informace o MHD zoufale, mapy tras zadne. Nakonec se ukázalo, že hlavni linka 78 jede kolem kýženého nadru. Hodina v tahu. Nechal jsem rodinku na kafi, abych se dozvěděl po půlhodině čekání na nadru, že zdejší půjčovna nemá zadna auta.‎ Byla neděle a v centru se mi po další půjčovně pátrat nechtělo. A telefonicky už mi další půjčovna sdělila vyprodání. Nesnáším Soluň! Je to synonymum pro problém. Potupne jsme se vrátili k busu 78 a přejeli na letiště, kde šedi všechny půjčovny. Uspěli jsme u Hertze. Šedý Seat Ibiza byl sice o trochu dražší, než jsem počítal, ale zato jsme se do něj v pohodě vešli i s našimi bagly. Bylo před šestou a Konečně začala druha část dovolene.

Cesta do Meteory uběhla bez problémů, jenom zdržovaly mytnice, které se ru nějak namnozily a vytahly ze mne 10€ za 200 km nedokoncene dálnice. S jednou pauzou jsme byli před 2200 v Kastraki, vesničce na úbočí meteorskych skal. Radce se zalíbila jedna hospůdka s priváty a na první poku jsme se během pár minut ubytovali a záhy seděli u první recke večeře. Narocny přesun Melnik-Meteora nakonec dopadl podle plánu.

(7) Mělník (390) - Rozenski Monastir (600) - Melnik (390)

‎Po horách se spalo v bílých peřinkách ‎moc dobře. Se snídani jsme nespechali, devátá byl dobrý čas. Domácí nám nabídli možnost si vyprat ve velkých drezech v kuchyni (!). Holky se toho ujaly, já dopisoval blog na terase a Lukáš se válel na pokoji s internetem. V jedenáct jsme vyrazili směr Rozensky monastyr. Tedy... nejdřív jsem zamiril do špatného údolí k novostavbě kostela, kde jsme zjistili, že správa cesta začíná u našeho hotelu. alespoň jsme tak objevili další část městečka s hotylky i hospudkami a u jedné z nich stal ještě zaparkovaný nás včerejší taxik. Jeho majitel zřejmě vyuzil naší zakázky k návštěvě rodiny.

‎ Před dvanáctou už jsme vzali správnou cestu a vyrazili vzhůru údolím pisecnym korytem potoka. Záhy se objevily i zelene značky vedoucí až k chatě Pirin. Představa, že tady začínám horský trek by byla deprimující. Mělník je cíl a odměna po horách, nikoli nástup! Údolí je striktne ohraničeno zlutymi piskovymi útvary, spíše připomíná kaňon. Asi po půlhodině ‎se cestička zvedla do úbočí od zuzujiciho se potoka a my záhy vystoupila nad koruny akátu a před námi se otevřel pohled na ostré piskove hřebínky lemující obě strany údolí. S každým krokem vzhůru byl výhled hezčí a hezčí. Tato část se nazývá Melnicke piskove pyramidy, celý výhled se potom nabídl po vystoupani na malý vrcholek. Zubate piskove tvary ve zlute a okrove barvě se rozkladaly na všechny strany. Uzoucka stezicka na jedné piskove stene, docela ohlodana vodou nás dovedla k mirnemu klesání z travnateho kopce a brzy byla vidět střecha Rožeňského kláštera. Ověřili jsme otevírací dobu a po strmém schodišti jsme sestoupili do vesničky, kde se samozřejmě nacházela stinna hospůdka. Uz včera jsem v Mělníku přešel z piva na zdejší vyhlasene červené a tady bylo úžasné. Po včerejší grilovací zranici jsme byli stále docela plni a tak jsme objednávali spíše jídla se zeleninou a balkánským sýrem. A samozřejmě studenou polévku tarator (rozmícháme kysele mléko s vodou, okurkami a koprem), na který si Lukáš vypěstoval závislost, v Řecku mu bude chybět. Během oběda docela překvapivé a vydatne sprchlo, asi tu mají období odpoledních bourek.

Vyběhli jsme zpátky do kopce na prohlídku klastera. Patří mezi nejvzácnější v Bulharsku, původní drevena stavba byla ze 13. St. Nejvzácnější je kostel uprostřed malého nádvoří schranujici vzacne ikony, které se pochopitelne nesmely fotit. Stinene ochozy nadori byly oázou klidu, kromě nás a popa tam skoro nikdo nebyl.

Stejna cesta nás svedla zpět do Mělníku, výhledy na pisecne pyramidy byly ještě lepší - bylo odpolední slunce a déšť zvýraznil barvy.

V Me‎lniku jsme ještě zašli do parku, kde jsem v roce 1982 strávil zdejší první noc, dali drobne občerstvení a vrátili se do hotelu. Večeře už  pak nebyla zrava jako včera, nějak mne přešla chuť na maso.

(6) Tevno j (2560) - ch. Pirin (1680) - Melnik

Dnešní sestup byl na pul dne a tak jsme si ještě dopoledne udělali krátkou turku nalehko do sousedního údolí. Chvilku jsme se trápili s hledáním modře značky, ale nakonec jsme vyběhli na hřebínek po suti a sestoupili do další doliny, samozřejmě opět se spoustou jezer. To nejníže bylo vlastně dvojce, skládalo se z jednoho světlého a jednoho tmavého připojeného pouze úzkou prurvou, takový dvoubarevný motýl to byl. Stejnou cestou jsme se vrátili zpět. 

‎Po obede po půl druhé jsme zahájili sestup výstupem do již opravdu posledního sedla ve vysce 2650 m. Od rana posmourne počasí se změnilo v destove přeháňky a dokonce začaly padat i male ledove krupky. Primo v sedle jsme se potkali z opačně strany vystupující českou skupinou 10 mladochu, šli druhý den z Mělníku, presne v našem opačném směru. Trošku jsme popovídali, oni vystupovali od 8:30 od chaty Pirin, bylo půl třetí, ale Tevno jezero už ted měli na dohled. Nás čekala opacna cesta, 1000 m dolů údolím. Po krátkém strmém sestupu velkými sutovymi balvany se cestička usadila vedle potoka a my pohodlne šli stále dolů. Pasoucí se krávy a kone, kosodrevina měnící se v les a nakonec les úplně velký a pod námi se před šestou objevila střecha chaty Pirin. Je to zajimava okrouhla stavba, která už ale zjevne má sva nejlepší léta za sebou. Dalí jsme obligátní pivo a čaje a mne napadlo zeptat na dopravu do Mělníku. Závěrečná část cesty už totiž není až tak zajimava, sel jsem ji před 14 lety, je to v podstatě technický nudný sestup lesem na trictvrte dne a pěkně je to až na konci vyhlídkou na pisecne útvary melnicke krajiny. Nabídka 60 Leva (€30) mne nejdri překvapila, ale pak jsem si uvědomil, že se musí objíždět 60 km. "Pojedeme dzipem" řekl sympatický domácí a ukázal na rezavý UAZ, o kterm jsem si myslel, že tam zaparkoval před lety na své poslední cestě. Ukázalo se, že má podstatné věci funkční a ze rozpadla sedadla a chybějící skla v oknech tolik nevadí. No stalo to za to, byl to dost dobrý veterán sightseeing trip. Nejprve půlhodinový sjezd drsnymi horskými cestami a brody (auto melo překvapivé dobře perovani), pak polorozpadle silnice a vesničky v podobném stavu a nakonec statovka do Mělníku. Auto bylo 40 let stare s poslední TK z roku 1989. Sympatický domácí z chaty nás nakonec dovezl v Mělníku před ***hotel jeho kamarádů, kteří nám nabídli ubytování za 15 Leva na osobu se snídani, zatím nejlevnější ubytko na cestě. Možná na něj udělal dojem i me sdělení, že jsem v Mělníku popáté. Ubytovali jsme se tedy v nóbl rodinném apartmanu, po tech horách jsme si tam připadali jak divoši, odprasili jsme se v luxusní koupelně a v deset vyrazili na zaslouženou maxiveceri na grilu. Horska část našeho výletu tak definitivne skoncila.

(5) Ch. Vichren (1960) - zaslon Tevno jezero (2560)

‎Přestože dnešní cesta mela byt delší, vyrazili jsme stejně až před desátou. Začali jsme stoupat nadhernym údolím říčky k Rybnemu jezeru a výše. Louky, meandrujici říčka, tráva, kosodreviny a nad tím bily štít Vichrenu a postupne nastupující cerne jižní štíty. Sel jsem ve svých stopách před 14? lety a zrovna tuhle nádhernou část jsem si pamatoval docela dobře, stejně jako výše položena jezera, kde jsme tehdy nocovali. Výstup nám trosku komplikovala stáda krav, která se rozhodla jít po naší červené v protisměru. V uzke cestičce v kosodrevine trosku problém. Po poledni jsme se přes velké balvany sutoveho pole vyskrabali na hřeben, který nás měl dovést k cili.‎ Vypadalo to, že nejpozději do pul patě, v souladu s dotací, budeme na místě, ale pak se nám cesta nějak protáhla a zpomalila. Výhledy byly uzasné a hláška "hele, jezero" byla záhy kvalifikovana jako nudna. A všude kolem zubate štíty. Hřebínek se na chvíli pokusil vytvořit cosi jako malé Končeto, ale místním to ani nestalo za námahu s vybudováním lan, i my jsme jej překonali bez problémů. 

Nakonec jsme došli k poslednímu sedlu se značkou "Tevno j. 20 min" a na rozdíl od předcházejících jsme tento čas splnili a po půl sedme dorazili k domečku. 

Tento zaslon je se správcem, čili spíše skromnější chata. Vari se tu a k ubytování je tu v podkroví spolecna nocleharna pro asi 30 lidi. Je to jedina? chata v Pirinu, která není dostupna pro auta, čemuž odpovídají i ceny. Ale je to tu útulně a snaží se tu. Ke koloritu patří i venkovní umývárny a kadibudky. A teď tu sedíme tesne před zavirackou za hudební kulisy ruských horalu hrajících na vlastni! kytaru Vysockeho.

(4) dokonceni

‎Výstup je ale pěkná záležitost. Cickcak pesinka se záhy primkne do zářezu v mramorovem štítu a vcelku bezpečně stoupa nezadrzitelne vzhůru. Takové docela zabavne lezení, po 40 minutach jsme byli nahoře. Tak počtvrté a... ? U vrcholového pylonu byla tradiční fronta na focení. Byla tam i jedna ceska skupina, asi dvacetihlava, neuvazene jsem kývl na vyfocení a nakonec se mi sešlo asi 10 foťáků. Výhled byl nádherný, na nebi par dekorativních oblaků. Na severu byla k vidění Rila, na zapade hraniční hory se Srbskem a na jihu se rysovaly cerne zulove štíty jižní části Pirinu. No nádhera, vůbec ce mi nechtělo dolů a tak jsme tam strávili snad hodinu a půl. A pak už jsme se vydali nudnym sestupem, kterým jsem vystoupila většina lidi, 1000 m dolů k chatě Vichren.

 Sestup byl otravný, vyzkoušel jsem i pujcene trekove hůlky, a za 3 hodiny jsme byli dole i když Anička v závěru čitelné zpomalila. Ubytovali jsme se v miniaturní chaticce, dali něco masa a piva a hlavnímu pirinskemu dni byl konec.‎

Zaslon Končeto (2775) - hřeben Končeto (2810) - Vichren (2914) - ch. Vichren (1960)

Z krabičky jsme se vykulili v osm, jako poslední. Panorama Vichrenu se změnilo, teď byl v tradičním bezmracnem počasí nadherne osvětlen z východu. No prostě paráda, zase spousta snímků. Na tuholihovem vaříku (cele vaření a spaní jsme nesli jen kvůli tomuto mistu, jinak spime po c‎hatach) jsem uklohnil čaj a byl čas vyrazit. 

Dnešek je horským vrcholem cesty: Po půlhodině jsme došli k hrebinku Končeto - na opravdu úzkém hrebinku jsou zasekana fixní lana - na jednu stranu 500 m téměř kolme skály, na druhou stranu 1000 m hodně šikmé střechy. Díky focení jsem se dostal na konec a tak jsem trošku nervozne sledoval, jak mi na te ziletce balancuje rodinka na lanech. Dlužno dodat, že bez problémů. Tahle záležitost je dlouha asi 200 m, my pak zvolili travers ubocim (te střechy), kde už lana nebyly, i když šikmé je to tu taky dost. Druha verze cesty je přes oba vrcholy Kutelo I a II (2908 a 2907 m). Před polednem jsme byli v sedle pod Vichrenem. Z teto strany vypadá jako téměř kolmý štít, kde není zřejmé, kudy vede cesta.

(3) Ch. Javorov (1760) - zaslon Končeto (2775)

‎Spalo se pěkně, snídaně veselá i když jsme věděli, že nás čeká 1000 m převýšení.  Stále jsme na trase kterou neznám z předcházejících cest. Před desátou jsme vyrazili. Cestička se podle očekávání vinula vzhůru strmym údolím. Šlapalo se zpočátku pomaleji, ale když jsme dorazili k jezírku na 2300 m, les ustoupil kosodrevine a otevřely se výhledy na okolní bile hrebinky i do údolí k Razlogu. Když je na co koukat, hned se šlape líp. A pro naši Aničku to platí dvojnásob. Jezírko byl poslední očekávaný zdroj vody pro příštích více než 32 hodin. Celý severní masiv Pirinu je z bílého vápence a tudíž zcela suchý. Kolem jedné jsme byli na hřebenu (cca 2700) a pak už jsme se zvlněnou stezkou na západním úbočí jen mohli kochat postupně se přibližujícím vrcholem Vichrenu. Ve čtyři hodiny se nad námi objevila krabička zaslonu Končeto, náš dnešní nocleh. Časovou dotaci 4 hodiny jsme, pravda, překročili o polovinu, ale nijak nás to netrapilo, dnešní cíl byl dán. 

‎Přišli jsme včas, zabrali téměř poslední čtyři spací mista z deseti moznych. A to ještě poslední prisedsi jedinci si vzali jednu venkovní kamennou ohrádku na bivak. A pak už jsme si během přípravy jídla i noclehu uzivali ne-u-ve-ri-tel-ne-ho panorama Vichrenu a celého hřebenu. Kvůli tomuto jsem tady potřetí... fotky snad napoví vic.

Nocleh byl samozřejmě veselá záležitost, krabička má rozměr asi 3 x 2 x 2,5 metru, takže těch 10 lidi s bagáží si muselo docela dost rozumět. A malé dveře  pěkně vrzaly, když sel v noci někdo curat :)

(2) Sofia - Razlog (900 m) - ch. Javorov (1760 m)

‎Ráno jsme si na protažení došli dva kilometriky na autobusové nádraží a zakoupili poslední čtyři volna místa na obstarožní autobusik, který nás převezl k nástupu do hor. S čísly 31 -34 jsme měli zadní čtyřku... Aspoň tam bylo více mista na nohy, když klima jela skromně. Po dvou hodinách cesty jsme zastavili v Blagojevgradu a hned za ním už cesta zabocila do hor k průsmyku Predel, který ve vysce 1000 m odděluje velohory Rila a Pirin. Před 15 lety jsem tu kempoval. 

‎Městečko Razlog, do něhož je odtud 6 km, se změnilo k nepoznání. V národním parku ‎Pirin probíhá prekotna výstavba vleků a sjezdovek a k tomu samozřejmě patří spousta apartmánů, takove trochu lepší sídliště, prostě degradace NP je bezohledna a velka. Až Klauzeman definitivne uchvátí Šumavu, dopadne to podobně. 

Z malého autobusového nádraží, které je 30 let stejn‎e, je to jen pár kroků do městského docela nacancaneho centra, které nás tak před 15 lety příjemné prekvapilo.

Poobedvali jsme za třetinu ceny včerejší večeře a po nezbytných nákupech vyrazili k horám. Měly byt před námi 4 hodiny pochodu a 860 metrů prevyseni. První část, asi 6 km po asfaltu bylo hrozné, nejdřív městečkem, potom nedostavenymi ctvrtemi apartmanu‎, pak i dostavenymi a korunu všemu nasadila megalomanska brána luxusního golfového resortu. To co melo trvat hodinu, jsme šli skoro dvě, ale nakonec jsme ve 1200 m našli začátek žluté značky k chatě Javorov. Tvrdila, že to je 3 hod. Přestože jsme na muj vkus dělali pauzy příliš často a Aničce to moc neslapalo v první části stoupání, časovou dotací jsme nevycerpali celou a o pul osme už jsme byli na kyzene chatě. Sice bylo volno už jen v nocleharne, ale ve sprše tekla spousta teple vody a kuchyně jela do deseti. S grilovaným kuřecím stejkem, kebapcaty a taratorem v bříšku se usinalo příjemne. 

(1) Praha/Olštýn - Vídeň - Sofia

‎Stará láska nerezaví. Moje první (a první velká) cesta na hory vedla na Pirin v roce 1982. Výběr byl v podstatě náhodný, v době neinternetové bylo informací pomálu. Od te doby jsem na Vichren, nejvyšší vrchol Pirinu vystoupil ještě 2x, naposledy v roce 2000 v rámci prvozajezdu, kdy jsem si konečně kompletne spojil přechod i s Rilou. Když jsme loni s Radkou vystoupili v nádherném počasí na Triglav, dětičkam se fotky moc líbily. A tak jsem nezaváhal a nabídl něco podobného na letošní rodinnou dovolenou. Kombinace úžasného bílého Pirinu a řeckého moře přece nemá chybu.

S plánováním to bylo horší, robatka jsou čim dál víc někde v luftě a v rámci úspory času jsme se scházeli ve Vídni. Lukáš busem z olštynskeho go kongresu, kde strávil dva týdny, přejel do Varšavy a přiletěl. My na videnske letiště dorazili žlutým busem z Prahy.

Když pominu par nových McD, tak nemám pocit nějakých změn v bulharském hlavním městě. ‎Na rozdíl od zbytku zeme mi nijak k srdci neprirostla a tak i tentokrát jsme zde pobyli jen dobu nezbytne nutnou. Cestou k hostelu nám taxikář ukázal hlavni pamětihodnosti a zajímavosti včetně 3 měsíce trvající protivladni demonstrace, Bulhaři mají výdrž...

Hostel zvenku vypadal neutulne, ale když jsme vystoupali do druhého patra, přivítal nás milý pan domácí a pokojíky taky byly fajn.

Zašli jsme ještě na opulentní večeři do nedaleké doporucene restaurace a dnešnímu cestovnímu dni byl konec.